POVÍDKA - MOJE PRVNÍ BIGBÍTOVÁ KYTARA..
Moje první bigbítová kytara
autor: Petr Pytrísek Sejk
V životě sedmnáctiletého pubescenta je mnoho hran, kterých je třeba ještě otupit.Taky hodně nenaplněných lásek a snů, které je třeba dosnít a naplnit.Ten ze všech největší sen, který u mně v ten čas probudil nevídanou erupci mozku, se jmenoval bigbítová kytara….
Nutno říci, že přibližně posledních - asi 645 dnů, nebylo zrovna těch nejlepších a nikdo z dospělých, jakoby ani neslyšel mé hluboce vyzrálé připomínky, týkající se filosofie mého vlastního života.Všichni jako by se domluvili a všemi zákazy a nařízeními, mi jasně vymezovali jen velmi úzký koridor mého širokého, řekl bych nadčasového rozhledu – což bylo prostě nepřijatelné!
Nejvíc mně ale naštvalo, když jsem byl podmínečně vyloučen z internátu. To za akci vzniklou při samostudiu s názvem „Spermatický déšť“, jejíž princip spočíval v tom, že pánský kondom značky Iris, naplněný vodou až do velikosti běžného umyvadla, přenesli tři odborně vyškolení vrhači a v přesně stanovený čas shodili tuto nálož na předem vytipovaného kolemjdoucího z druhého patra internátního útulku. Zatímco vrhači měli na starost určit přesný čas vrhu a okamžitě se schovat, v úplně jiném oknu stáli rozhodčí, kteří hodnotili kreativitu letu, umělecký výkon, přesnost zásahu, ale hlavně reakce postižených, kdy vítěz byl ten, kdo nejlépe zasáh‘ a nejvíce vypěnil svůj terč.
Zástupce ředitele, profesor Pitomý, tehdy nenalézal slov, když promočený, nepříčetný a zneuctěný, ječel téměř ultrazvukem, že nás zabije, vyloučí ze školy i zmlátí současně…
To byl ten čas, kdy bylo nutné vážně uvažovat o životě a začít se něčím důležitým zabývat. A tehdy také vznikla školní kapela, jejímž sólovým kytaristou jsem se měl stát právě já. Nebylo to tak jednoduché, když mi na záda dýchal spolužák Mlázovský, řečený Máza s dobře naučeným sólem od Katapultu v písni Hlupák váhá. Ovšem já jsem zase uměl velmi dobře kytarové akordy, vzpomínám si že akordem Gdim jsem mu tehdy úplně vyrazil dech. Řešení přišlo záhy v podobě odborného dohledu profesora Sankota, řečeného Samec. Ten k naší nelibosti rozhodl, že kapela nebude bigbítová, ale taneční až lidová a Máza vyfasoval trumpetu. Nutno dodat, že se Samcem přišla doba temna.Bylo nutné jednat.
Posíleni historickou literaturou z dob útlaku národa a připraveni na vše, jsme o jedné zkouškce, kdy ze Samcova altsaxofonu odtékala voda i přes klapky a výraz jeho obličeje jasně odpočítaval poslední vteřiny před mrtvicí, zosnovali tak silnou vzpouru, která hraničila s první kamenickou defenestrací. Samec tehdy marně vysvětloval historické kořeny Kamenicka a přilehlého Jihočeského kraje. Jeho lidovou tvořivost a dechovku Budvarku. Naší revoltou se tehdy odborného dozoru musel vzdát a jeho odchod silně připomínal vyloučení člena z organizace SSM. Nám ho ale vůbec nebylo líto, neboť jsme se stali svobodní a mohli správným a tvůrčím způsobem zacílit kreativitu výběru našeho repertoáru. Smog od Párplů byl hned první.
A tehdy moje endorfiny vychrlily svoji lávu naplno a bylo nutné v Jihlavě zakoupit první bigbítovou kytaru. Moje myšlenky ani na chviličku nepřestávaly vyrábět vzory, barvy i tvary kytar hodných mého upažení a já se konečně dočkal dne, kdy nad hlavou mojí a mé matky zacinkal podezřele strojený zvonek vstupních dveří obchodu s hudebními nástroji. Vzpomínám si, že tolik klavírů jsem ještě pohromadě nikdy neviděl. Hodně měli i paliček na velký buben. Několik žesťových nástrojů se taky snažilo v koutě blýsknout, ale já měl přesně stanovený cíl, který jsem zatím bohužel neviděl. „ Co si budete přát?“ zaznělo od asi pětatřicetiletého prošedivělého staříka, jehož jediný pramen vlasů, několikrát obtočený kolem hlavy připomínal zmiji na odborářské dovolené a zlatý zub na levém předním frontu jasně ohlašoval, že babička musela obrečet nejmíň dvoje naušnice po své matce. Z povinného kursu – našeho nového předmětu určeného k osvětě v dospívání jsem jasně věděl, že převahu v rozhovoru získává ten, kdo na otázku kontruje otázkou. …„Jaké máte elektrofonické kytary?“, šel jsem tvrdě na věc. Zmiják trochu znejistěl. „ rád bych si vybral jednu z vašich elektrofonických kytar..“ znělo jistě socialistickým obchodem. Moje matka se snažila nastalé dusno rozehnat pochvalou lesního rohu…ale moc to nezabralo. „Ano elektrofonickou kytaru tady jednu máme“ zněl nejistý hlas kramáře a zmizel za ušmudlaným závěsem z moderní rudé praporoviny.Ve chvíli, kdy jsem studoval, za které že trsátko velkoryse nechám ještě staříkovi vydělat, kulisy a herci za oponou šli do plnejch a na pult vplulo koženkové pouzdro s velkým nápisem Jolana, dizajnem připomínající špatně zabalenou lopatu. „Červená????“ Zeptal jsem se vyděšeně a v duchu se smutně loučil s černou vysněnou kopii Gibsona. „ A to nemáte ani Irisku?“ už pokorně a rezignovaně zněl můj druhý a poslední dotaz. Jasnější a pravdivější odpověď jsem v tomhle století již neslyšel.Věděl jsem, že sen je napadrť. Co není hned je pozdě a zesilovač v podobě překopaného gramorádia strýcem Františkem, opravujícím antény, se nikdy nespojí s nástrojem nehodným jeho kvalit. Mé sebevědomí utrpělo těžký zásah, srovnatelný snad jenom se situací, kdy jsem v návalu prvních erotických zkušeností, svůj objekt milování namísto láskou, potřísnil krví z prasklé cévky v nose….
Od té chvíle jsem byl jak po zásahu uspávací šipkou. Můj výraz smějícího se prasete, které vedou poslední chodbou, už neměl nic společného s tím hrdým kytaristou kdesi od Los Angeles..
„ A to si ani nebrnknete, než vám ji zabalím??“ bodoval zmiják a jeho socialistický obchodní duch slavil, až se vyvalil z jeho úst i druhý zlaťák. V tu chvíli už mi bylo úplně všechno jedno. Ani nevím proč tam ta rudá Hořovická raketa, vyšisovaná od sluníčka, těšící se za výlohou několik pětiletek na rockera mých kvalit, nezůstala ležet na pultě. Byl jsem oklamán, ponížen a hlavně zdrcen. Nikdy s touhle rudou zástavou nevylezu ani do zkušebny. Zněl můj poslední slzavý záchvěv sebevědomí.
Na druhý den jsem se jasně rozhodl. Seženeš přesně to co chceš a to kopii Gibsona s hrdým názvem Diamant. Nutno dodat, že velmi omezená série, která putovala na tuzemské poloprázdné pulty, měla majitele ještě dříve, než tam dorazila, a tedy dokázat něco podobného byl úkol hodný Gagarina. To mně však neodradilo. Ten den už se na veřejnou telefonní stanici naší nestřediskové obce nikdo nedovolal. Všechny prodejny s hudebními nástroji ovšem nečekaně hlásily vyprodáno, dokonce někteří prodavači si tak silně ťukali na čelo, až jsem měl podezření, že jsem se omylem dovolal do pivovaru, kde stloukají sudy. „ Zkuste to za dva měsíce, vloni jsme měli jednu..“ zněla optimistická odpověď posledního z nich.Věděl jsem, že jsem nezvolil správnou cestu. Bylo nutné se obrátit na odborníka.
„Přijeď na praseti a kytara bude.“, pravil mistr odborného výcviku řečený Keťas. Myslel jsem, že se mi zjevil anděl.. „ Prase nemám“ odvětil jsem dychtivě, „ ale husy bych sehnal“. Hmmm, „Dělej jak umíš“ pronesl mistr s rutinou koňského handlíře. Na nic jsem nečekal.
Po dvou hodinách úporného nátlaku na mou polohluchou babičku, známého jen z dob fašismu, byly známy tři kusy drůbeže, které budou položeny na oltář mého kulturního vzrůstu. „Musíš si je ale zabít sám, já už nemám sílu“, pravila babička, ale její slova zanikla v táhlém zvuku vocílky. Doposud poklidný malý vesnický dvorek se rázem proměnil v sídlo Satana. Mlčení jehňátek, byl proti tomu, co se odehrávalo na place, zamilovaný film z éry Hipies. Pamatuju se, že se z okna dokonce vyklonil úplně hluchý děda, řka ať toho skotačení necháme, že mu z toho úplně drnčí v hlavě. Odpoledne bylo po všem a husy byly v pytli připraveny k expedici..
„Tys někoho zabil?“, zněl hlas řidiče ČSAD a krev se z pytle řinula na jeho čerstvě vytřené koberce z PVC. „Vezu tetě husy na sádlo. Můj nemocný strýc ho potřebuje na plíce“ odvětil jsem nejistě. „Vypadá to jak mrtvej chlap. Koukej s tím něco udělat, nebo pojedeš vlakem.“ nařídil šofér, jakoby se na ČSD mrtvoly přepravovaly přednostně. Konečně jsem stanul před mistrem. Zkušeným pohledem překontroloval množství i kvalitu, pak se nenápadně rozhlédl kolem řka: „ do měsíce ji máš doma“ a já jsem poprvé v životě zažil orgasmus bez ženy.
Doma zatím, někde mezi kmitočty UKV a VKV kvílela rudá raketa tak silně až magické oko gramoradia úplně zčernalo a nesnesitelný výkon tři až pět Watt naprosto vypálil cívku jednoho z reproduktorů. K tomu se donekonečna otáčela deska skupiny ABBA, jejíž drážky spíše připomínaly čerstvě provedenou orbu kdesi u Doupova a přenoska s jehlou dováděla, jak pes pána, který čeká na milenku s fenou. Já jsem ovšem čekal na den D.
A opravdu!!!! Mistr byl opravdovým mistrem. To co před pár dny, mi kdesi v obchodě v Jihlavě způsobilo životní trauma, geneticky zakořeněné hluboko do dalších tří generací s následnou anémií, sepsí, zástavou dechu i srdeční aritmii, to se mi v tuto chvíli zdálo jako fata morgána, která se nikdy nestala a já jsem podruhé zažil orgasmus bez ženy.
S mojí družkou jsme v životě ještě zažili a potkali hodně dobrého i zlého, ale já už dnes vím, že životní partnerka stojí za trochu tý námahy, i když je k tomu potřeba občas někoho i zabít……